Od začátku devadesátých let minulého století byla sice česká zahraniční politika důsledně spojenecká, ale české vlády to často moc neuměly. A v některých případech jako u spojeneckých úderů proti tehdejší Jugoslávii to nechtěly nahlas vyhlašovat. Za tu dobu se na Hradě vystřídali tři prezidenti, z nichž ten první byl důsledně proevropský atlanticista, díky němuž jsme se dostali v roce 1999 do NATO. Ten druhý odkaz toho prvního nepopřel, ale zamlžil. Třetí pak, poté, co se útokem Ruska na Ukrajinu zcela změnila bezpečnostní situace v Evropě, na summitu NATO ve Walesu aktivně hájil Moskvu za použití jejího vlastního slovníku. Není proto divu, že je Moskva událostmi posledních dnů zaskočena a znechucena.

Od začátku 20. století se na Západě spekulovalo o probuzení Číny, které však stále ne a nepřicházelo.

Kdyby se dalo cestovat časem, tak by se sovětský časopoutník, který by vyrazil s Brežněvova SSSR, v dnešním Rusku snadno zorientoval. Putinovo poselství o stavu země se na konci minulého týdne neslo v autentické sovětské atmosféře permanentní společenské mobilizace. Návštěvník z Brežněvových časů by se musel cítit jako doma. Možná by byl trochu zaražen absencí zmínek o Leninovi. Ale videoprojekce dokládající moc a nepřemožitelnost ruských zbraní by ho rychle naplnily uklidňujícím pocitem hrdosti. Pádná odpověď Reaganovi a jeho hvězdným válkám! A největší úroda v historii země zase znamená vítězství v boji o zrno! Ano, nadále jsou problémy se skladováním a distribucí. Ale vítězství je nevyhnutelné.

Od ruského útoku na Ukrajinu dominuje vztahům mezi Ruskem a NATO nedůvěra, která byla ještě umocněna okolnostmi Trumpova vítězství. Kvůli tomu je opět hlavním tématem globální bezpečnosti soupeření jaderných supervelmocí. Na rozdíl od období studené války je však zjevné, že potenciál výrazně změnit globální úroveň bezpečnosti mají i jiné regiony. Nelze se proto divit, že mnichovské bezpečnostní konferenci dominovalo motto „Na okraj propasti a zase zpět?“