V Rusku se zvedla vlna nevole poté, co si v Süddeutsche Zeitung dovolili poznamenat, zda by nebylo lepší připomínat si obrovské utrpení Leningraďanů během německé blokády tryznou, a ne vojenskou přehlídkou. Jenže Kreml obraz nepřítele nutně potřebuje.

Až bezmála tři čtvrtě století od skončení II. světové války začalo Rusko a Japonsko jednat o mírové smlouvě. Obě strany mají na jejím uzavření zájem, ale to je zatím asi vše, na čem se opravdu jsou schopny shodnout. Co tedy stojí dohodě v cestě?

Tohle téma rezonuje na českých sociálních sítích již od víkendu: Německo a Francie se prý prakticky tajně chystají vytvořit jakýsi superstát uvnitř Evropské unie, svým podpisem to lídři obou kontinentálních velmocí stvrdili 22. ledna.

Z dvaceti nejvlivnějších zemí jsou v první pětce hned tři evropské státy. Rusko je až desáté. Co musí Západ dělat, aby si své dominantní postavení udržel?

Národní státy existují – historicky vzato – jen chvíli a mají poměrně „mělké kořeny“, což na druhou stranu neplatí o impériích či integračních uskupeních, která ve skutečnosti evropské historii dominovala a dominují. Co z toho vyplývá pro nás?

Na 26. prosince připadá sedmadvacáté výročí rozpadu Sovětského svazu, události, o níž dvě třetiny Rusů v průzkumu veřejného mínění prohlásily, že jí litují. Přitom se většině vede výrazně lépe než tehdy. Proč tedy?

Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2017 vyvolala na české politické a mediální scéně mimořádnou vlnu zájmu. Pokusme se zamyslet nad tou její částí, ve které BIS konstatovala, že jsme cílem působení ruských hybridních strategií, a upozornila na jejich spojitost s interpretací moderních dějin.

Zatím vlastně o moc nikomu nejde, tedy kromě Ukrajiny. Rusové zakázali jejím lodím proplouvat pro ni veledůležitým průlivem, ale kromě politických důsledků to mezinárodní společenství nijak nezasáhlo. Jenže příklady táhnou. Co by se stalo, kdyby některý stát zablokoval Malackou či Hormuzskou úžinu?

Mezi Ruskem a Ukrajinou sice oficiálně válka vyhlášena nebyla, ale od anexe Krymu tomu tak de facto je. Bojuje se na pevnině a teď i na moři. Jaké mezinárodní normy zde platí a jak byly při nedělním střetu porušeny?

Putinův režim mění historii, podobně jako v sovětských dobách, na nástroj umožňující okázale demonstrovat národní jednotu a sepětí lidu s vůdcem, strážcem posvátného historického odkazu.