Když 11. listopadu 1918 v 11:00 pařížského času zavládlo na západní frontě příměří, skončila nejstrašnější válka v dosud zaznamenaných dějinách. Zatímco státy Dohody tím dosáhly vítězství, Německo de facto uznalo svoji porážku. Trvalo však ještě několik měsíců, než se tak stalo de iure, a způsob, jakým bylo Německo přinuceno ke kapitulaci, byl prvním krokem na cestě k další válce. Po první světové válce se unisono celou Evropou neslo heslo „Už nikdy válku!“, což byla ta nejlogičtější reakce na právě skončené utrpení. Proč tedy k druhé válce došlo tak záhy? Proč se nepodařilo uzavřít mír pořádně? Důvodů je jistě celá řada, ale jeden možná stojí za zvláštní pozornost – dosáhnout míru, když už ne trvalého, tak alespoň dlouhodobého, je totiž mimořádně náročné. Proč?

Kdysi byla mocná Říše středu jedním z center světa a bezvýznamný, tehdy pro Číňany ničím zajímavý kontinent na západě jí nestál za pozornost. Evropské státy se ale postupně učily, jak získat vliv, moc i bohatství, a role se obrátily. Na počátku 21. století leccos nasvědčuje tomu, že se situace může opakovat. Ale v opačném gardu. Čína se, zdá se, z historie poučila. A Západ?

Během posledních sta let se politická mapa nikde neměnila tak často jako ve střední a východní Evropě. Sto let obnovené samostatné existence českého státu proto můžeme rovněž nazírat jako specifickou kapitolu vývoje evropského mezinárodního řádu. V našem prostoru nabýval podoby marného hledání mocensko-politické rovnováhy, kterou této části Evropy po staletí poskytovalo „Rakousko“. Z tohoto pohledu je zajímavé, že zatímco období dominance nacistického Německa a Sovětského svazu jsou vlastně uzavřena, meziválečné období a etapa po roce 1989 jsou aktivní a dokonce mají i některé shodné rysy.

V zaznamenané historii ještě nikdy nebyl svět tak propojený jako v současnosti. Díky změně, kterou přinesl rok 1989, jsme se mohli plnohodnotně zapojit i my a optikou mezinárodních srovnání je zjevné, že jsme uspěli. Česko je dnes bohatou a bezpečnou zemí s vysokou úrovní společenského rozvoje. Samozřejmě, že naše společnost má řadu socioekonomických a politických problémů, ale ty jdou primárně na vrub naší (ne)schopnosti lépe vybírat a efektivněji spravovat daně, účinněji vymáhat právo, spravedlivěji rozdělovat bohatství, ohleduplněji komunikovat či odpovědněji plnit povinnosti, než vnějším faktorům.

Od první republiky až do roku 1989 bylo v Československu naprosto standardní, že rozhodující část všech vydávaných novin byl takzvaný stranický tisk. Jediný deník, které takové označení ještě dnes snese, jsou Haló noviny, které od roku 1991 vyjadřují a hájí (údajně) levicová, antikapitalistická, antifašistická, antimilitaristická, prosocialistická a marxistická stanoviska KSČM. Fakt, že HaNo vycházejí tak dlouho, svědčí o tom, že svým čtenářům jsou schopny nabídnout to, co chtějí konzumovat a co nenaleznou nikde jinde. Kdo tedy jsou čtenáři HaNo a co hledají?

Rusko by sa malo reformovať, ale čím je Putin starší a čím dlhšie je pri moci, tým menšia je šanca, že sa to stane. Navyše podobne ako arabský svet nedokáže reagovať na súčasné zmeny, tvrdí politický geograf Michael Romancov.

Zatiaľ čo Američania snívajú svoj sen a svoj sen začína snívať aj Čína, Rusko sa len obracia k niečomu, čo bolo. A to je zrútenie sa do seba, hovorí politický geograf Michael Romancov.