Upřímně by mě zajímalo, s jakými pocity na moskevském letišti Vnukovo stoupal po přistavených schodech do Boeingu 747–400 společnosti Air China čínský lídr Si Ťin-pching. Když se otočil, aby svým hostitelům zamával na rozloučenou, tvářil se spokojeně. Stejně se však tvářil i Putin, když se se svým hostem loučil, navzdory tomu, že objektivně příliš důvodů ke spokojenosti neměl. Politici, podobně jako herci, se umí tvářit tak, jak situace vyžaduje.

Od ruského vpádu na Ukrajinu již uplynul rok a po celou tu dobu se řeší mimo jiné i to, co bude dál s Putinem. Pokaždé když to čtu nebo slyším, vybaví se mi otázky, které svého času s podobnou intenzitou hýbaly světem.

Od začátku ruského vpádu na Ukrajinu zní z řady míst Západu rozhořčená slova na adresu zemí, které se spolu s námi jednoznačně nepostavily na stranu oběti. Vždyť je to přece tak jasné! Cožpak to nevidí? Realita je velice prostá. Určitě to vidí a nejspíš ani nikterak netápou v tom, kdo je oběť a kdo agresor. V mezinárodních vztazích však vždy platilo, že vědět nebo vidět neznamená, že podle toho aktéři – zejména pak tzv. velmoci – budou i jednat.

Cesta Volodymyra Zelenského po Evropě měla několik cílů: zatlačit na západní lídry, aby Ukrajině poskytli účinnější zbraně proti ruským okupantům, zásadně urychlili sbližování jeho země s Evropskou unií a přijali tvrdší sankce vůči Putinovu režimu. Dostane ukrajinský lídr vše, co potřebuje k vítězství ve válce? Vítek Svoboda mluví s politickým geografem Michaelem Romancovem.

Andrej Babiš přinesl do prezidentských voleb téma války, aby mohl opakovat, že ji nechce. Proč každý slovem mír myslí něco úplně jiného? A co by teď znamenalo sednout si k mírovým jednáním s diktátorem Putinem? Hostem Studia N je politický geograf Michael Romancov.

Putin si představoval, že se Rusko přes obchod a investice propojí s Evropskou unií, získá na ni vliv, a oslabí tím euroatlantické vazby. Když mu to nevyšlo, zkouší podobný postup směrem na východ. Místo vysněného posílení své moci ve světě a proklamovaného upevňování státní suverenity to ale spíš vypadá na výprodej Ruska.

Na začiatku nového tisícročia, v rokoch 2000 až 2022, sa Putinova pozornosť zásadným spôsobom obracala na „juh“. Pripomeňme si, že podľa jeho vlastnej interpretácie sa zatiaľ väčšina vecí, s ktorými zjavne chcel byť spájaný, odohrala z jeho pohľadu práve tam…. Problémom však bolo a je, že všetko, čo sa odohrávalo na „juhu“, vrátane súčasnej vojny na Ukrajine, ktorú Putin vyvolal len preto, aby predišiel údajne už pripravenému útoku NATO na Rusko, čím vraj chránil civilistov, najmä starcov, ženy a deti pred opakovaním tragického osudu ich predkov v roku 1941 –, v skutočnosti smerovalo na západ. Tak ako všetci ruskí vládcovia, počínajúc už Ivanom III., aj on chcel preraziť týmto smerom. Hospodársky, vplyvom, mocensky.

Když Rusové vpadli na Ukrajinu, začala válka, kterou Moskva v tu dobu již dlouhé měsíce odmítala. Ostatně činí tak dodnes. Samozřejmě že neodmítala válku jako aktivitu – chtěla ji a rozpoutala ji –, odmítala pouze použití slova válka. Místo toho stále tvrdí cosi o „speciální vojenské operaci“. Slaví s tím však ještě méně úspěchů, než kolik se jich na ukrajinských bojištích podařilo získat ruským ozbrojeným silám. Proč se v Kremlu, který jen máločemu věnuje takové úsilí jako glorifikaci války, jim tolik drahému termínu vyhýbali?

Putinovi se na Ukrajině silně nedaří. A nejen tam. Ruská ekonomika se rozpadá a v Samarkandu, na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci, se mu dostalo hned několikerého ponížení. Všichni, s nimiž se setkal, ho nechali čekat. Indové i Číňané mu, byť zatím velmi diplomatickým jazykem, poměrně zřetelně dali najevo, že mají výhrady k tomu, co dělá. Doma se vůči jeho „kurzu“, který prý podporuje absolutní většina Rusů, vymezili regionální politici z Petrohradu a Moskvy. Popová ikona Alla Pugačovová prohlásila, že se z Ruska kvůli němu stal vyvrhel mezinárodního společenství… Bude Putin svržen, respektive bude svržen rychle? Je to možné. Ale jisté to není. Níže se pokusím rozvinout, proč se domnívám, že k tomu spíš nedojde. Budoucnost ukáže, jak moc se mýlím.

Čtyřiadvacátého února vpadla ruská armáda na Ukrajinu. Rusko válku nevyhlásilo, nevyhrálo a zdá se, že vývoj na bojištích směřuje k tomu, že se v Moskvě budou muset vážně zabývat otázkou, jak odvrátit porážku. Čím reálněji tato alternativa vyvstává, tím výrazněji v Evropě sílí volání po míru. V této souvislosti není na škodu položit si zdánlivě jednoduchou otázku: Co je to mír? A hlavně: Co mír není?