Rozhodnutí německé kancléřky Merkelové otevřít hranice uprchlíkům je po pěti letech užitečné posuzovat v historicko-politickém kontextu. Německo je druhou největší imigrantskou zemí na světě a dávno před poslední uprchlickou vlnou poskytovalo azyl těm, kteří na něj měli právo, k čemuž se zavázalo v ústavě.

Volby tu sice nejsou volbami v pravém slova smyslu, o souboj programů a idejí v nich nejde, přesto autoritářští vůdci s oblibou tvrdí, že politické instituce a procesy u nich fungují stejně jako na Západě. A my sami pro ně používáme terminologii označující klasické demokratické postupy. Jak na to mohou skutečně demokratické země doplatit?

Politický lídr, který se snaží vzbudit dojem, že je při řešení jakéhokoliv problému nepostradatelný, může krátkodobě sklízet úspěch. Střízlivě uvažujícímu jedinci ale musí být jasné, že nikdo nemůže rozumět všemu ani všechno zvládnout. Takže na jeho maniakálnost nakonec země doplatí.

Zemanův člověk, odborník na střední Evropu a Visegrád, bývalý velvyslanec v Německu a Rakousku Rudolf Jindrák, který je pověřen napravit pošramocené vztahy s Ruskem, svými výroky ukazuje, že mocenské politice Kremlu příliš nerozumí. První návrhy a teze, které zveřejnil, jsou obecné, banální, a v některých případech dokonce vzbuzují obavy.

„Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost.“ Tento krátký apel viceadmirála Horatia Nelsona patří spolu s několika pasážemi z Churchillových válečných projevů k nejcitovanějším výrokům z britské historie. S cílem pozdvihnutí bojové morálky jej Nelson adresoval vlajkovým signálem všem svým lodím, když se, těsně před polednem 21. října 1805 u mysu Trafalgar, schylovalo k útoku na spojenou francouzsko-španělskou flotilu. Oč známější je výrok a výsledek bitvy, o to méně známý je její kontext, paradoxně včetně toho, jak a proč k bitvě došlo. Co všechno vlastně u Trafalgaru proběhlo, začalo a skončilo?

Ruský prezident sepsal několikastránkový text, v němž shrnuje pohled svůj i většiny Rusů na druhou světovou válku a to, co k ní vedlo. Nejde o nic nového, z velké části jen zopakoval, co většinou z Ruska zaznívá. Nabízí se proto otázka, proč se do rozsáhlého opakování sovětské verze historie, resp. výčtu tehdejších ztrát a obětí pustil a proč jeho text vyšel nejdříve anglicky na americkém webu.

Posprejování Churchillova pomníku v Praze, stejně jako strhávání soch zejména ve Spojených státech a Velké Británii, které akci u nás inspirovalo, by mohlo vzbuzovat dojem, že jde o jev primárně související s historií, na jejíž vyprávění podle mnohých získal monopol „bílý muž“. Jenže takto jednoduché to nejspíše nebude. Těm, kteří útočí proti sochám, nejde o minulost, ale o současnost, či spíše budoucnost. Jak velkou mají šanci změnit ji?

Dva dny po stém výročí Trianonské smlouvy, která z tehdejšího Uherského království udělala po prohrané první světové válce podstatně menší Maďarsko, pronesl premiér Viktor Orbán slavnostní projev u Maďarské kalvárie připomínající všechna tehdy ztracená území. Chválil maďarské ženy za geny, které dávají dětem, mluvil o zahraničních zrádcích, morální pokleslosti i o tom, že Maďaři přežili nacistické lágry, sovětské gulagy, vysídlení i Československo. Sliboval vítězství, které zajistí když ne tato generace, tak ta další určitě. Celý projev si můžete přečíst v následujícím textu.

Rusko má čím dál větší ambice prosazovat svůj vliv a zájmy v nejrůznějších koutech světa. K tomu ale potřebuje nejen moderní fungující armádu (nakolik jí ta ruská skutečně je, teď ponechme stranou), ale především výkonnou ekonomiku. Ta – jak známo – nepředvádí nijak oslnivé výkony, v poslední době se však objevilo několik okolností, které mohou její kondici ještě zhoršit.

Česká republika se stala jedním z mnoha bojišť, kde se Kreml snaží udržet svůj upadající globální vliv. Interpretace výsledků druhé světové války je v našem případě zjevně nejslibnější kartou, proto je potřeba jí neustále čelit a ruský narativ uvádět na pravou míru. Od role, jakou během války postupně sehrál Sovětský svaz, až po fakta o podílu ostatních zemí na konečném vítězství nad německým nacismem a italským fašismem v Evropě.