Putin si představoval, že se Rusko přes obchod a investice propojí s Evropskou unií, získá na ni vliv, a oslabí tím euroatlantické vazby. Když mu to nevyšlo, zkouší podobný postup směrem na východ. Místo vysněného posílení své moci ve světě a proklamovaného upevňování státní suverenity to ale spíš vypadá na výprodej Ruska.

Na začiatku nového tisícročia, v rokoch 2000 až 2022, sa Putinova pozornosť zásadným spôsobom obracala na „juh“. Pripomeňme si, že podľa jeho vlastnej interpretácie sa zatiaľ väčšina vecí, s ktorými zjavne chcel byť spájaný, odohrala z jeho pohľadu práve tam…. Problémom však bolo a je, že všetko, čo sa odohrávalo na „juhu“, vrátane súčasnej vojny na Ukrajine, ktorú Putin vyvolal len preto, aby predišiel údajne už pripravenému útoku NATO na Rusko, čím vraj chránil civilistov, najmä starcov, ženy a deti pred opakovaním tragického osudu ich predkov v roku 1941 –, v skutočnosti smerovalo na západ. Tak ako všetci ruskí vládcovia, počínajúc už Ivanom III., aj on chcel preraziť týmto smerom. Hospodársky, vplyvom, mocensky.

Když Rusové vpadli na Ukrajinu, začala válka, kterou Moskva v tu dobu již dlouhé měsíce odmítala. Ostatně činí tak dodnes. Samozřejmě že neodmítala válku jako aktivitu – chtěla ji a rozpoutala ji –, odmítala pouze použití slova válka. Místo toho stále tvrdí cosi o „speciální vojenské operaci“. Slaví s tím však ještě méně úspěchů, než kolik se jich na ukrajinských bojištích podařilo získat ruským ozbrojeným silám. Proč se v Kremlu, který jen máločemu věnuje takové úsilí jako glorifikaci války, jim tolik drahému termínu vyhýbali?

Putinovi se na Ukrajině silně nedaří. A nejen tam. Ruská ekonomika se rozpadá a v Samarkandu, na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci, se mu dostalo hned několikerého ponížení. Všichni, s nimiž se setkal, ho nechali čekat. Indové i Číňané mu, byť zatím velmi diplomatickým jazykem, poměrně zřetelně dali najevo, že mají výhrady k tomu, co dělá. Doma se vůči jeho „kurzu“, který prý podporuje absolutní většina Rusů, vymezili regionální politici z Petrohradu a Moskvy. Popová ikona Alla Pugačovová prohlásila, že se z Ruska kvůli němu stal vyvrhel mezinárodního společenství… Bude Putin svržen, respektive bude svržen rychle? Je to možné. Ale jisté to není. Níže se pokusím rozvinout, proč se domnívám, že k tomu spíš nedojde. Budoucnost ukáže, jak moc se mýlím.

Čtyřiadvacátého února vpadla ruská armáda na Ukrajinu. Rusko válku nevyhlásilo, nevyhrálo a zdá se, že vývoj na bojištích směřuje k tomu, že se v Moskvě budou muset vážně zabývat otázkou, jak odvrátit porážku. Čím reálněji tato alternativa vyvstává, tím výrazněji v Evropě sílí volání po míru. V této souvislosti není na škodu položit si zdánlivě jednoduchou otázku: Co je to mír? A hlavně: Co mír není?

Vladimir Putin ve středu ohlásil částečnou mobilizaci i ochotu „bránit se“ všemi dostupnými prostředky. Za půl roku od začátku rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu se toho změnilo hodně. Zeptali jsme se proto tří odborníků na Rusko, jak chápat mobilizaci, jak je na tom opozice, nebo co si myslí o záhadných úmrtích oligarchů a dalších prominentních Rusů. Na dotazy Deníku N odpovídali: Michael Romancov (politický geograf, vyučuje na Katedře politologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a na Metropolitní univerzitě Praha), Karel Svoboda (rusista a politolog, působí na Katedře ruských a východoevropských studií FSV UK) a Pavel Havlíček (analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky).

Putinovi se na Ukrajině silně nedaří. A nejen tam. Ruská ekonomika se rozpadá a v Samarkandu, na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci, se mu dostalo hned několikerého ponížení. Všichni, s nimiž se setkal, ho nechali čekat. Indové i Číňané mu, byť zatím velmi diplomatickým jazykem, poměrně zřetelně dali najevo, že mají výhrady k tomu, co dělá. Doma se vůči jeho „kurzu“, který prý podporuje absolutní většina Rusů, vymezili regionální politici z Petrohradu a Moskvy. Popová ikona Alla Pugačovová prohlásila, že se z Ruska kvůli němu stal vyvrhel mezinárodního společenství… Bude Putin svržen, respektive bude svržen rychle? Je to možné. Ale jisté to není. Níže se pokusím rozvinout, proč se domnívám, že k tomu spíš nedojde. Budoucnost ukáže, jak moc se mýlím.

Po smrti královny Alžběty II. začaly zesilovat hlasy o současných problémech a historických dluzích britské monarchie. Zločiny z éry kolonialismu a útlak ze strany impéria jsou pro mnohé národy stále živé a nyní vypluly na povrch. Bude se muset britská monarchie razantně změnit? A jak se s tím vypořádá nový král Karel III.? Hostem Filipa Titlbacha je politický geograf Michael Romancov.

Odchodem Michaila Sergejeviče Gorbačova se v jistém smyslu uzavírá 20. století, jehož osmou dekádu, spolu s Ronaldem Reaganem (zemřel 2004), Margaret Thatcherovou (2013), Françoisem Mitterrandem (1996) a Helmutem Kohlem (2017) zásadním způsobem utvářel.

Od doby, kdy Rusko přestalo být z našeho pohledu strategickým spojencem a stalo se strategickým problémem, soustavně přibývalo názorů, že by nám bylo lépe, kdyby vůbec nebylo. Agresivní vpád na Ukrajinu tyto hlasy ještě zesílil. Kdo volá po rozpadu největšího státu světa? A bylo by to k něčemu? Hostem podcastu je politický geograf Michael Romancov.