Nedělní návrat a zatčení opozičníka Alexeje Navalného na moskevském letišti Šeremeťjevo se po útoku na Kapitol nejspíš staly druhou největší mediální senzací začínajícího roku.

Bělorusko zřejmě půjde venezuelskou cestou a prezident Lukašenko to aspoň prozatím ustojí, myslí si politický geograf Michael Romancov. Protivládní protesty pokračují, ale možná už nemají dostatečnou dynamiku. Překvapuje ho hlavně přístup Ruska, od kterého čekal, že se bude od začátku vyjadřovat daleko ostřeji a možná zasáhne i silou.

Ve svého času zcela strnulém Bělorusku se věci daly do pohybu. K čemu země směřuje? Situace je nejasná, protože není zřejmé, co sami Bělorusové chtějí. Zdá se být nepochybné, že nechtějí pokračování 26 let trvající vlády Alexandra Lukašenka. Ale co dál?

Téměř dvě desítky podnikatelů z potravinářských, zemědělských i technologických firem jednaly tento týden o svém byznysu v Moskvě, do Kazaně už ale nedorazily kvůli úředníkům, kteří nevydali delegaci povolení pokračovat v cestě. „Je to typický způsob ruského chování,“ komentuje politický geograf Michael Romancov krach podnikatelské mise českého ministerstva zemědělství.

Sankce, které EU uvalila na Rusko po anexi Krymu, byly prodlouženy. Navzdory incidentu v Kerčském průlivu ale nebyly rozšířeny. Zatím se tedy jede dál ve vyjetých kolejích po cestě, o které nevíme, kam přesně by měla vést.

V reakci na incident v Kerčské úžině, kde ruská plavidla napadla ukrajinské lodě a přinutila je odplout na Krym, schválil ukrajinský parlament vyhlášení válečného stavu. Ten má být na třicet dní vyhlášen v oblastech, kde připadá v úvahu pozemní útok. Jedná se o oblast podél hranic mezi Ukrajinou a Ruskou federací, o pobřeží Azovského a Černého moře a o podněsterské části ukrajinsko-moldavských hranic. Tam všude jsou Rusové nebo síly, které Moskva podporuje.

Že je Rusko nejrozlehlejší zemí světa, ví asi každý. Kvůli vysokému stupni centralizace politického i ekonomického života a rozdělení území na řadu časových pásem máme většinou tendenci ignorovat to, co se děje v oblastech ležících za Uralem. Ovšem v minulém týdnu na Dálném východě probíhalo gigantické vojenské cvičení „Východ 2018“ a ve Vladivostoku se konalo ekonomické Východní fórum. Ekonomové i bezpečnostní analytici tedy měli hned několik důvodů zaměřit pozornost i do oblastí „daleko od Moskvy“.

Před pár dny uplynulo deset let od rusko-gruzínské války, za pár dní uběhne padesát let od sovětského vpádu do Československa. Rusko okupuje Krym a podporuje separatisty na východě Ukrajiny. Navzdory opakovaným setkáním mezi japonským premiérem a ruským prezidentem není mezi oběma zeměmi podepsána mírová smlouva uzavírající druhou světovou válku, neboť není vyřešen spor o Kurily.

Přelom minulého a tohoto týdne patřil ruskému prezidentu Putinovi. Nejprve se v Moskvě stal hvězdou předávání medailí finalistům fotbalového šampionátu, o den později v Helsinkách zastínil Donalda Trumpa.

Zrušení naplánované schůzky s Kim Čong-unem a následné prohlášení, že se možná přece jen uskuteční, zajistilo v minulém týdnu Donaldu Trumpovi hlavní díl mediální pozornosti. Zatím se nezdá, že by Trump vůči jakémukoli světovému problému měl nějakou strategii, ale určitě je rád, když se o něm mluví.