Globální neklid, krize na Ukrajině vzbuzují obavy, že svět je na prahu velkého konfliktu. Ale napadalo by nás to, nebýt stého výročí první světové války? Kdo je kým v dnešním světě, co ho posílí a oslabí, se teprve ukáže. Ale samo výročí – pokud jde o zmapování kapacit a odhalení motivací – nás příliš neposouvá.

Válka nemusela vypuknout, kdyby se ruský vládce nevyděsil proevropským vývojem v Kyjevě natolik, že rozpoutal konflikt, a to hned na více frontách. Doufejme, že tváří v tvář katastrofě letu MH17 Evropa otevře oči a naši političtí vůdci konečně najdou odvahu nazývat věci pravými jmény.

Ještě před čtyřmi lety Rusko odmítalo přijmout čínské podmínky nové energetické spolupráce. Po „vítězství“ na Krymu vychází Číně zoufale vstříc. Z řad ruské opozice už znějí hlasy, že kontrakt je pro Rusko nevýhodný a že Putin zemi de facto uvrhl do čínského ekonomického područí.

O síle moskevské propagandy dobře vypovídá, že se masku fašistů povedlo tak rychle nasadit Ukrajincům, ještě včera bratrskému národu. A přesvědčit společnost, že svatou matičku Rus podpírá jen bohatýr Putin.

O významu ukrajinské krize ve středoasijském regionu v pořadu Alter eko diskutovali Michael Romancov a Slavomír Horák.

Putin se může spolehnout na značnou ochotu akceptovat zhoršení ekonomické situace, pokud bude interpretována jako spiknutí cizích mocností. Dnešní Rusko však samo dlouho nevydrží.

Aby Rusko zabránilo dalšímu pohlcování své někdejší sféry vlivu, rozhodlo se v Evropě vytvořit to, čemu se říká „pásmo otřesu“. Dojde k omezenému použití síly v prostoru, který je dostatečně velký, lidnatý, a tedy má potenciál destabilizovat své širší okolí.

Rusko je velmoc, ale Moskva trpí představou, že to svět nevnímá zřetelně. Proto na různých frontách demonstruje své kapacity a schopnost jednat nezávisle, bez jakékoli podpory zvenčí. Pocit nedostatečné úcty a respektu trápí ruské vládce již po staletí.

Ruska bychom se měli začít bát, ale nikoli kvůli tomu, co je vidět. Proti jeho tankům, letadlům či raketám se lze efektivně bránit. Ale kvůli tomu, co vidět není a v čem je hlavní zdroj vnitřní síly Putinova režimu (a jeho přitažlivost pro postkomunistický prostor): neexistence demokratické diskuse a demokratických procedur, systematické potlačování opozice a falzifikování dějin.

Zásadním aspektem (ne)poskytnutí pomoci je položení otázek, respektive hledání odpovědí na tzv. tři „D“, tedy distance (vzdálenost), difference (rozdílnost) a dependency (závislost).