Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2017 vyvolala na české politické a mediální scéně mimořádnou vlnu zájmu. Pokusme se zamyslet nad tou její částí, ve které BIS konstatovala, že jsme cílem působení ruských hybridních strategií, a upozornila na jejich spojitost s interpretací moderních dějin.
Zatím vlastně o moc nikomu nejde, tedy kromě Ukrajiny. Rusové zakázali jejím lodím proplouvat pro ni veledůležitým průlivem, ale kromě politických důsledků to mezinárodní společenství nijak nezasáhlo. Jenže příklady táhnou. Co by se stalo, kdyby některý stát zablokoval Malackou či Hormuzskou úžinu?
V reakci na incident v Kerčské úžině, kde ruská plavidla napadla ukrajinské lodě a přinutila je odplout na Krym, schválil ukrajinský parlament vyhlášení válečného stavu. Ten má být na třicet dní vyhlášen v oblastech, kde připadá v úvahu pozemní útok. Jedná se o oblast podél hranic mezi Ukrajinou a Ruskou federací, o pobřeží Azovského a Černého moře a o podněsterské části ukrajinsko-moldavských hranic. Tam všude jsou Rusové nebo síly, které Moskva podporuje.
Mezi Ruskem a Ukrajinou sice oficiálně válka vyhlášena nebyla, ale od anexe Krymu tomu tak de facto je. Bojuje se na pevnině a teď i na moři. Jaké mezinárodní normy zde platí a jak byly při nedělním střetu porušeny?
Podle politického geografa Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Michaela Romancova se Rusko dopustilo neoprávněného jednání, když jeho armádní plavidla nedovolila těm ukrajinským proplout z Černého moře do Azovského.
Interaktivní zpravodajský pořad ČT24. Hlavní události dne, podstatná témata a jejich aktéři odpovídající na otázky diváků živě v Hyde Parku. Dnes na téma „Spory Ruska a Ukrajiny v Kerčském průlivu“ s politickým geografem FSV UK Michaelem Romancovem.
Přestože Rusko v neděli zabavilo tři lodě ukrajinského námořnictva, politický geograf z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Michael Romancov si myslí, že konflikt mezi oběma zeměmi se na moře nepřesune. Oblast Kerčského průlivu je podle něj tak malá, že by Rusům stačilo jejich letectvo. Řekl to v neděli Českému rozhlasu Plus.
Putinův režim mění historii, podobně jako v sovětských dobách, na nástroj umožňující okázale demonstrovat národní jednotu a sepětí lidu s vůdcem, strážcem posvátného historického odkazu.
Po konci studené války panovala přesvědčení, že demokracie a tržní ekonomika jednou provždy zvítězily a svět se už od nich nikdy neodchýlí. Že to s tou demokracií nebude všude tak žhavé, se už prokázalo. Dokáže světové společenství udržet pohromadě aspoň ten kapitalismus?
Když 11. listopadu 1918 v 11:00 pařížského času zavládlo na západní frontě příměří, skončila nejstrašnější válka v dosud zaznamenaných dějinách. Zatímco státy Dohody tím dosáhly vítězství, Německo de facto uznalo svoji porážku. Trvalo však ještě několik měsíců, než se tak stalo de iure, a způsob, jakým bylo Německo přinuceno ke kapitulaci, byl prvním krokem na cestě k další válce. Po první světové válce se unisono celou Evropou neslo heslo „Už nikdy válku!“, což byla ta nejlogičtější reakce na právě skončené utrpení. Proč tedy k druhé válce došlo tak záhy? Proč se nepodařilo uzavřít mír pořádně? Důvodů je jistě celá řada, ale jeden možná stojí za zvláštní pozornost – dosáhnout míru, když už ne trvalého, tak alespoň dlouhodobého, je totiž mimořádně náročné. Proč?
Politický geograf UK FSV Praha a Metropolitiní univerzita Praha, pedagog a publicista.
Působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK.