Z geopolitického pohledu jednoznačně platí, že Egypt a Suezský průplav jsou takřka synonyma. Kdykoli se něco děje v průplavu, má to dopad na Egypt, kdykoli se něco děje v Egyptě, může to mít dopad na průplav. Od okamžiku, kdy byl roku 1869 otevřen, platilo, že se jedná o mezinárodní vodní cestu, kterou mohou v době války i míru volně využívat obchodní i vojenská plavidla všech států, včetně zemí, jež jsou stranou válečného konfliktu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že nová strategická koncepce NATO, jež by měla nahradit stávající dokument pocházející z roku 1999, nebude vznikat v tak výrazně pozměněném světě, než byl ten, jenž se vynořil po skončení studené války.

Při studiu mezinárodních vztahů je klíčové dokázat včas identifikovat události, které mají potenciál změnit nastavení systému. Pokud je nerozpoznáme, mohou mít nastalé problémy fatální důsledky.

Nedávný německo-francouzský slavnostní alianční summit mimo jiné přinesl oficiální „normalizaci“ vztahů mezi Aliancí a Ruskem rozbouřených v srpnu loňského roku rusko-gruzínským konfliktem. Výsledek summitu tak lze interpretovat v duchu teze, že „Evropa a Rusko si jsou natolik blízko, že se nemohou ignorovat, ale mají natolik odlišné představy „o životě“, že se nemohu integrovat“.

Postupné rozšiřování členské základny NATO na úkor bývalých členských států Varšavské smlouvy, a dokonce i o bývalé sovětské republiky v Pobaltí, je v Rusku vnímán zcela jinou optikou, než jakou používáme u nás.