Exponentům ruského režimu vůbec nezáleží na tom, co si o nich Západ myslí. Jak by se mohl stydět někdo, kdo reprezentuje největší zemi na světě, zemi výjimečnou a vítěznou? Rusko je v jejich očích zemí nepostradatelnou, bez jejíhož příspěvku – či spíše bez jejíhož souhlasu – mezinárodní společenství nemůže existovat. Ukrajině ani Západu ovšem k ničemu souhlas nedala, nikdo se jí na nic neptal. Proto nakonec sáhla po síle.

Politický geograf Michael Romancov a investigativní reportér Lukáš Prchal byli hosty živého natáčení Studia N na festivalu Knihex. Filip Titlbach se jich ptal, co přehlížíme ve válce, kterou diktátor Putin rozpoutal na Ukrajině. Poslechněte si záznam z prostoru Kasáren Karlín.

V ruské, nedávno ještě sovětské společnosti se o vše podstatné stará vůdce nebo strana (případně strana s vůdcem v čele), což má zajistit stabilitu. Málokterá země přitom nabízí tak plastický příklad, jak nestabilní takový systém je. Zkusme si rozebrat proč.

Stáhla Moskva své vojáky z Afghánistánu kvůli ztrátám? Ne. Stáhla je kvůli ekonomickým dopadům války? Pravděpodobně ne. Jistě to nevíme, archivy nejsou otevřené. Ale pokud bylo něco pro život sovětského člověka standardní, byl to všeobjímající nedostatek hmotných statků. Vedení státu nemuselo na bídu sovětských lidí brát žádný velký ohled a elity – tehdy i dnes – si žily velmi dobře. Ani lidské, ani ekonomické ztráty putinovským Ruskem zřejmě dramaticky neotřesou.