Anexe Krymu, sestřelení malajsijského letadla plného nizozemských turistů nad Ukrajinou, pokus otrávit v Londýně Skripalovy a teď totéž v případě Alexeje Navalného. Ve všech případech se Rusko chovalo a chová vůči postiženým zemím arogantně a diktuje si podmínky, za nichž je ochotno „spolupracovat“. Jednomu z jeho posledních zastánců, Německu, už zřejmě došla trpělivost.
Sice již nežijeme v dobách studené války, ale kvůli tomu, jak moc Írán stále vadí Američanům (a Saúdům), stoupá jeho přitažlivost v očích jejich soupeřů, zejména Ruska a Číny. Pozitivní zprávy, které z regionu v posledních dnech přišly, bychom neměli přeceňovat. Podívejme se proč.
Michael Rozsypal s politickým geografem FSV UK a MUP Michaelem Romamcovem ve formátu #1×1 jeden na jedno – v tomto případě jeden na jednu (skleničku).
Texty dvou autorů nejsou ničím výjimečným, ale pokud jimi jsou ruský a čínský velvyslanec ve Washingtonu, výjimečné to je. Druhého září, 75 let po tom, co byla na palubě bitevní lodi USS Missouri kotvící v Tokijském zálivu podepsána japonská kapitulace, kterou skončila druhá světová válka, byl výsledek jejich spolupráce publikován na webu Defense One.
Podcast přinášející široké spektrum zajímavých rozhovorů s lidmi, kteří mají co říct: Michael Romancov je politický geograf. Mírný postup Ruska vůči Bělorusku vnímá jako překvapivý a dle jeho názoru do jisté míry nebezpečný. Lukašenko by neměl ve svobodných volbách šanci. Na druhou stranu nemá smysl volby pořádat, pokud bude Lukašenko stále hlavou státu. Jak vidí šance běloruských demonstrantů a co si myslí o českém přístupu k této kauze?
Rozhodnutí německé kancléřky Merkelové otevřít hranice uprchlíkům je po pěti letech užitečné posuzovat v historicko-politickém kontextu. Německo je druhou největší imigrantskou zemí na světě a dávno před poslední uprchlickou vlnou poskytovalo azyl těm, kteří na něj měli právo, k čemuž se zavázalo v ústavě.
Bělorusko zřejmě půjde venezuelskou cestou a prezident Lukašenko to aspoň prozatím ustojí, myslí si politický geograf Michael Romancov. Protivládní protesty pokračují, ale možná už nemají dostatečnou dynamiku. Překvapuje ho hlavně přístup Ruska, od kterého čekal, že se bude od začátku vyjadřovat daleko ostřeji a možná zasáhne i silou.
V Bělorusku se už víc než dva týny protestuje. Alexandr Lukašenko vystupuje na veřejnosti s kalašnikovem. A Rusko je zatím zdrženlivé. Přestože úřady vyzývaly účastníky nedělních protestních akcí k rozchodu a varovaly před zapojením policejních i vojenských jednotek, nakonec demonstrace proběhly bez násilného potlačování.
Ve svého času zcela strnulém Bělorusku se věci daly do pohybu. K čemu země směřuje? Situace je nejasná, protože není zřejmé, co sami Bělorusové chtějí. Zdá se být nepochybné, že nechtějí pokračování 26 let trvající vlády Alexandra Lukašenka. Ale co dál?
Volby tu sice nejsou volbami v pravém slova smyslu, o souboj programů a idejí v nich nejde, přesto autoritářští vůdci s oblibou tvrdí, že politické instituce a procesy u nich fungují stejně jako na Západě. A my sami pro ně používáme terminologii označující klasické demokratické postupy. Jak na to mohou skutečně demokratické země doplatit?
Politický geograf UK FSV Praha a Metropolitiní univerzita Praha, pedagog a publicista.
Působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK.