Na prahu třetího týdne mimořádného stavu, kdy si někteří už zvykli na práci či studium z domova a ti v první linii vstřebali úvodní šok, si i Česko zvyká počítat mrtvé a uzdravené. Vše nasvědčuje tomu, že nás v současném režimu čeká ještě minimálně měsíc, a od toho, jak se u nás i v Evropě bude vyvíjet poměr mezi mrtvými a uzdravenými a zda se (ne)objeví vakcína, se bude odvíjet, jak dlouho tomu tak ještě bude. Je proto logické tázat se, co bude dál? Nikdo to neví a nikdo to vědět nemůže, protože ve hře je až příliš mnoho neznámých. Pokusme se však přesto do budoucnosti nahlédnout.

V krizi stoupá poptávka po silném vůdci. Byli jimi Martin Luther King či Mahátma Gándhí, ale také Hitler či Stalin. Co je vlastně nezbytná podmínka pro to, aby se z lídra nestal diktátor?

Je pochopitelné, že šířící se koronavirová epidemie zatlačila do pozadí většinu dalších důležitých témat a problémů, ale to neznamená, že se na mnoha místech světa nadále neodehrává spousta událostí, které mohou ovlivnit i nás. Jednou z těch, které by neměly zůstat stranou naší pozornosti, je současný politický vývoj v Rusku.

Bezpečnostní situace v Sýrii se opět zhoršila. Od března 2011, kdy vypukla (občanská) válka, již po „iksté“. O situaci budou dnes jednat ruský a turecký prezident, od září 2015, kdy se Rusko do konfliktu zapojilo, již po „ypsilonté“.

V dějinách každého státu najdeme data, místa, události a osobnosti, kolem nichž se vytváří národní mýtus, a právě tak najdeme data, místa, události a osobnosti, na které se neprávem zapomíná. Jedním z nejdůležitějších dat z druhé kategorie je 26. únor 1990, jehož třicáté výročí si právě připomínáme. Tehdy v Moskvě ministři zahraničí Československa – Jiří Dienstbier – a Sovětského svazu – Eduard Ševarnadze – za přítomnosti Václava Havla a Michaila Gorbačova podepsali Dohodu mezi vládou ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z tehdejšího československého území.

Třetí díl seriálu o mořích a oceánech: Radikální proměna mentální mapy byla jednou z mimořádně důležitých změn, které přinesl věk námořních objevů. Od antiky totiž Evropané chápali jako střed světa Středomoří – s důrazem na pozici a polohu Jeruzaléma a Říma. Způsob, jak Evropané vnímali okolí, nejprve změnili Osmané, když roku 1453 dobyli Konstantinopol a pak v 16. století postupně Egypt a dnešní Alžírsko. Stali se z nich sousedé Evropy na východě i na jihu.

Stane se z přejmenování pražského náměstí před ruskou ambasádou podobná kauza jako v případě Koněvovy sochy či uvažovaného pomníku vlasovcům? V Moskvě, ostatně stejně jako v Praze, si pochopitelně jsou vědomi skutečnosti, že přejmenování má jak symbolický, tak i politický rozměr. Zároveň se však nejedná o téma, které by v tento okamžik Rusko nějak zásadně iritovalo.

Druhý díl seriálu o mořích a oceánech: Úsek dějin zahrnující 15. a první polovinu 16. století, který bývá označován jako „věk zámořských objevů“, sice probíráme už na základních školách, ale mnohem větší pozornost bývá ve stejné době věnována probíhajícímu husitství a nástupu Habsburků na český trůn.