Od zveřejnění posledního Putinova politicko-publicistického článku neuběhl ještě ani celý měsíc a už tu máme nový, tentokrát opět velmi obšírný text. Na 22 (normo)stranách se ruský prezident pustil do „problematiky historické jednoty Rusů a Ukrajinců“. Zpozornět by měli nejen Ukrajinci, ale také Slováci.

Česká republika žádá po Rusku plnou náhradu škod způsobených explozemi ve Vrběticích, ale ruská strana požadavek označuje za vyděračství. Je možné vést mezi Prahou a Moskvou rovnoprávná jednání? Jak se Kreml dívá na státy, jako je Česká republika? A co prozradilo nedávné Putinovo televizní vystoupení? Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu byl Michal Romancov, politický geograf a odborník na Rusko.

Šéfové vlád a hlavy států se na jednání Evropské rady neshodli na uspořádání summitu EU–Rusko za účasti Vladimira Putina. S iniciativou přišli kancléřka Merkelová a prezident Macron, ale nedokázali pro ni získat ostatní. Jsem přesvědčen, že to je dobře, ale na druhou stranu by bylo naivní domnívat se, že to tak dopadne i příště. Je totiž evidentní, že řada evropských politiků, stejně jako Putin, o takovou schůzku stojí.

Až dosud zněla z Kremlu a ruských médií na adresu Evropské unie jen slova posměchu a pohrdání. Teď najednou ruský prezident v článku otištěném v německém týdeníku Die Zeit vyzývá k sounáležitosti, spolupráci, hovoří o kulturním a historickém spojení. Tak náhlá změna může mít vcelku jednoduché vysvětlení.

Ruský prezident pravidelně exceluje při utkáních Ruské noční ligy (NHL). Jednou nastřílí devět, podruhé osm branek. Jak to zvládá? Stejně jako „zvládá“ vše ostatní. Rusko se při tom ale dost často ocitá mimo hru.

„Není nic horšího, než když malý nebo středně velký stát leží na zlomové linii konfrontačně naladěných bloků a svým chováním vytváří pocit, že je dobrým herním polem, kde si to silní mohou takříkajíc rozdat,“ říká politický geograf Michael Romancov. Hlavním úkolem příští vlády podle něj bude jasně definovat pozici České republiky: „Jak v očích našich spojenců, tak potenciálních soupeřů.“