„Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost.“ Tento krátký apel viceadmirála Horatia Nelsona patří spolu s několika pasážemi z Churchillových válečných projevů k nejcitovanějším výrokům z britské historie. S cílem pozdvihnutí bojové morálky jej Nelson adresoval vlajkovým signálem všem svým lodím, když se, těsně před polednem 21. října 1805 u mysu Trafalgar, schylovalo k útoku na spojenou francouzsko-španělskou flotilu. Oč známější je výrok a výsledek bitvy, o to méně známý je její kontext, paradoxně včetně toho, jak a proč k bitvě došlo. Co všechno vlastně u Trafalgaru proběhlo, začalo a skončilo?

Ruský prezident sepsal několikastránkový text, v němž shrnuje pohled svůj i většiny Rusů na druhou světovou válku a to, co k ní vedlo. Nejde o nic nového, z velké části jen zopakoval, co většinou z Ruska zaznívá. Nabízí se proto otázka, proč se do rozsáhlého opakování sovětské verze historie, resp. výčtu tehdejších ztrát a obětí pustil a proč jeho text vyšel nejdříve anglicky na americkém webu.

Posprejování Churchillova pomníku v Praze, stejně jako strhávání soch zejména ve Spojených státech a Velké Británii, které akci u nás inspirovalo, by mohlo vzbuzovat dojem, že jde o jev primárně související s historií, na jejíž vyprávění podle mnohých získal monopol „bílý muž“. Jenže takto jednoduché to nejspíše nebude. Těm, kteří útočí proti sochám, nejde o minulost, ale o současnost, či spíše budoucnost. Jak velkou mají šanci změnit ji?

Dva dny po stém výročí Trianonské smlouvy, která z tehdejšího Uherského království udělala po prohrané první světové válce podstatně menší Maďarsko, pronesl premiér Viktor Orbán slavnostní projev u Maďarské kalvárie připomínající všechna tehdy ztracená území. Chválil maďarské ženy za geny, které dávají dětem, mluvil o zahraničních zrádcích, morální pokleslosti i o tom, že Maďaři přežili nacistické lágry, sovětské gulagy, vysídlení i Československo. Sliboval vítězství, které zajistí když ne tato generace, tak ta další určitě. Celý projev si můžete přečíst v následujícím textu.

Rusko má čím dál větší ambice prosazovat svůj vliv a zájmy v nejrůznějších koutech světa. K tomu ale potřebuje nejen moderní fungující armádu (nakolik jí ta ruská skutečně je, teď ponechme stranou), ale především výkonnou ekonomiku. Ta – jak známo – nepředvádí nijak oslnivé výkony, v poslední době se však objevilo několik okolností, které mohou její kondici ještě zhoršit.

Česká republika se stala jedním z mnoha bojišť, kde se Kreml snaží udržet svůj upadající globální vliv. Interpretace výsledků druhé světové války je v našem případě zjevně nejslibnější kartou, proto je potřeba jí neustále čelit a ruský narativ uvádět na pravou míru. Od role, jakou během války postupně sehrál Sovětský svaz, až po fakta o podílu ostatních zemí na konečném vítězství nad německým nacismem a italským fašismem v Evropě.

Praze se říká „zlatá“, ale víte proč? Protože když se ráno 9. května od Berlína a Drážďan blížily tanky Rudé armády, vycházející slunce město svými paprsky pozlatilo a od těch dob se Praze říká zlatá! Pokud se vám to nezdá, máte sice pravdu – tento pochvalný přívlastek lze například najít už v písemnostech z doby panování Karla IV. –, ale tím to končí. Proč? Protože dějiny píší vítězové!

Rusko nás v tuto chvíli o suverenitu ještě nepřipraví. Nemůže ale nevidět, kolik aktivních jedinců, kteří by s chutí demontovali atributy právního, demokratického státu, u nás máme. Svými aktivitami se snaží docílit toho, aby jejich hlas (včetně toho z Pražského hradu) byl co nejvíce slyšet.

Vybudování novodobého impéria, jehož základy položil Lenin a dokončil jej Stalin, je bez ohledu na zbytečné ztráty a násilí stále mnohými v Rusku považováno za to nejdůležitější, co se ve 20. století událo. Kdyby Rusko bylo izolovaným ostrovem, mohlo by nám to být jedno. Jenže ostrovem není.

Pokud jsou zprávy z Číny správné, začínají se město Wu-chan a provincie Chu-pej, v níž leží, po dvouměsíční karanténě postupně vracet do normálního života. Problém však je, že zprávám přicházejícím z Číny se příliš věřit nedá. Odborníci to sice tvrdí již řadu let, ale nic z toho, na co upozorňovali a pro co trpělivě a pečlivě shromažďovali důkazy, nemělo takovou sílu jako epidemie koronaviru, se kterou se svět potýká.