Nepokoje v Kazachstánu, hrozící konflikt na Ukrajině i rozhovory a jednání o bezpečnosti. A společný jmenovatel? Rusko. „Rusové se pravděpodobně snaží posílit svou pozici u jednacích stolů,“ říká k událostem Michael Romancov.
Kreml sice od anexe Krymu a rozpoutání války na východě Ukrajiny neustále deklaruje, že rusko-čínské politické, vojenské a ekonomické partnerství může sloužit jako vzor pro podobu mezinárodních vztahů v 21. století, ale těžko říct, co s tím nyní udělá ruské vojenské angažmá v Kazachstánu. Z něj Čína není ani trochu nadšena. Putin si nyní bude muset vybrat, jak se k tomu postaví. Vyhrožovat na jedné straně USA a EU, na druhé se dostat do sporu s Čínou by pro něj bylo mimořádně nepříjemné.
Ruské ministerstvo zahraničních věcí na svém webu 17. prosince zveřejnilo dva dokumenty týkající se bezpečnostních záruk, které Moskva požaduje od Západu. Zásadním požadavkem je „návrat k hranicím z roku 1997“, tedy do stavu, kdy Česko ještě nebylo členem NATO.
Prezident Vladimir Putin hromadí vojska u ukrajinských hranic a hrozí invazí. Podaří se ukrajinskou územní celistvost uhájit? Pokud ano, za jakou cenu? A co chce vyjednat se státy Severoatlantické aliance? Hostem Tomáše Pancíře ve Dvaceti minutách Radiožurnálu je politický geograf a expert na Rusko Michael Romancov.
Když v Mezinárodní politice v prosinci 2011 vyšel můj text „Dvacet let bez SSSR“, hýbaly Ruskem protesty, které proti prokazatelně zfalšovaným výsledkům voleb svolala liberální opozice. Na Bolotném náměstí se 10. prosince sešlo snad až 100 000 lidí, kteří protestovali proti Vladimiru Putinovi (tehdy zastávajícímu post premiéra), Dmitriji Medveděvovi (prezidentovi) a straně Jednotné Rusko. S proměnlivou intenzitou protesty pokračovaly po celý následující rok a za jejich symbolický konec je považován tzv. Pochod proti ničemům z ledna 2013. Liberálové však prohráli a ničemové zvítězili na celé čáře.
Americký prezident svolal Summit pro demokracii. Nepozval na něj Maďarsko či Turecko, zato Tchaj-wan ano. To silně rozlítilo Čínu, která se spolu s Ruskem rozhodla Bidenovi vysvětlit, co to vlastně demokracie je.
Putin teď překvapivě málo kritizuje USA, nezaobírá se Čínou ani se nechlubí svými úspěchy (ostatně není čím). O to siláčtější vzkazy posílá svým sousedům (vyjma Běloruska) a do západní Evropy.
Svět, ve kterém žijeme, zdaleka není ideální, ale ve srovnání s tím, co všechno už lidstvo zažilo, si nemáme moc na co stěžovat. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je skutečnost, že současný systém mezinárodních vztahů lze (ještě pořád) označit za řád založený na pravidlech. V jeho základech stojí závazek (většiny) států provádět veškeré činnosti v souladu s dohodnutými pravidly, k nimž mezinárodní společenství postupně dokázalo dospět.
Na pozadí dramaticky rostoucích cen elektřiny, zemního plynu a ropy se všude v EU, Česko nevyjímaje, rozpoutal boj mezi přívrženci a odpůrci tzv. Green Dealu, v češtině známého jako Zelená dohoda pro Evropu. Stejně jako v případě jakéhokoliv jiného tématu se lze setkat s pestrým spektrem názorů, informací a dezinformací stran toho, co nám přinese či sebere. Tak si to rozeberme.
Politický geograf UK FSV Praha a Metropolitiní univerzita Praha, pedagog a publicista.
Působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK.