Minulý měsíc si Česko připomínalo dvacet let od vstupu do NATO, a tak oslavy sedmdesátého výročí samotného založení aliance, které se konaly o tři týdny později ve Washingtonu, u nás zůstaly tak trochu ve stínu domácího jubilea. Také proto zřejmě nevzbudilo velký ohlas washingtonské jednání ministrů zahraničních věcí členských zemí a zejména pak projev, který Jens Stoltenberg, generální tajemník Aliance, přednesl před oběma komorami Kongresu. A je to škoda, protože šlo o projev velmi důležitý.

Žebříčku nejdéle sloužících hlav státu v současné době dominují země z postsovětského prostoru a afrického kontinentu. Škola sovětského socialismu je vedle zaostalosti země nejlepším předpokladem pro neomezené držení moci.

Za komunismu koloval vtip „Víte, co je největší sovětský hospodářský zázrak? Mít Ukrajinu a nemít pšenici.“ Rusko sice už Ukrajinu nemá, ale podobných „zázraků“ nabízí tamní ekonomika stále celou řadu.

Obě světové války a později i válka studená ukázaly, jak zásadní pro schopnost čelit nejdříve německé a později sovětské hrozbě je udržení námořní a vzdušné nadvlády nad severním Atlantikem.

Více než tři sta padesát let rostl ruský stát průměrnou rychlostí 110 km² denně, tedy zhruba o území velikosti dnešního Slovenska ročně. A většina Rusů je přesvědčena, že k tomu byla jejich země donucena, neboť ji sousedé buď napadali a musela se bránit, nebo ji vtahovali do svých konfliktů, které pak musela pomáhat řešit…

V médiích i na sociálních sítích se vede spor o to, zda šíření dezinformací, jejichž prostřednictvím se jeden stát snaží destabilizovat stát jiný, je potřeba hned označovat slovy jako „válka“ či „boj“. A zda tím vlastně nepomáháme „nepříteli“.

V Rusku se zvedla vlna nevole poté, co si v Süddeutsche Zeitung dovolili poznamenat, zda by nebylo lepší připomínat si obrovské utrpení Leningraďanů během německé blokády tryznou, a ne vojenskou přehlídkou. Jenže Kreml obraz nepřítele nutně potřebuje.

Až bezmála tři čtvrtě století od skončení II. světové války začalo Rusko a Japonsko jednat o mírové smlouvě. Obě strany mají na jejím uzavření zájem, ale to je zatím asi vše, na čem se opravdu jsou schopny shodnout. Co tedy stojí dohodě v cestě?