Moskva se urputně snaží budit dojem, že měla a má situaci na Kavkaze pevně pod kontrolou. Ve skutečnosti tam boje skočily ne tehdy, kdy chtěla ona, ale až v okamžiku, kdy Arménie už nedokázala vzdorovat. Co to pro Rusko může znamenat?

Peking se dotkl citlivého místa. „Způsob, kterým se vůdce (míněno Stalin a Mao Ce-tung) zachoval před sedmdesáti lety, napověděl, kde a proč jsou Rusko a Čína dnes,“ napsal think tank blízký tamní vládě. Kdyby se takto někdo proti sovětskému vůdci vymezil na Západě, strhla by se smršť. Vůči Číně, od níž by chtěla pomoc i podporu, je Moskva bezradná.

Největší slabinou této organizace by se mohla zdát skutečnost, že pět vítězů druhé světové války v ní dodnes může rozhodnout prakticky o všem. To, co nám ti velcí servírují, nám nemusí být vždy po chuti, ale jakékoli „menu“ je lepší než všeobecná zkáza, ke které by nutně vedl jejich střet.

Ruský prezident od počátku své kariéry v nejvyšších patrech ruské politiky věnuje zásadní pozornost „jihu“. Na jihu se mu totiž podařilo zastavit rozpad státu, ukázat, že je Rusko moderní a přívětivou zemí, zastavit agresi NATO a skoncovat se světovým prvenstvím USA.

Kreml se zřejmě rozhodl udělat jednou pro vždy pořádek v historii. Jeden z důvodů vcelku nepokrytě nastínil spolupracovník ruského prezidenta, který konstatoval, že během studené války část světa podlehla sovětské propagandě. „Ovládla mysl poloviny světa, a díky tomu se vzdělaní občané poloviny planety dívali na historii, na přítomnost a budoucnost našimi brýlemi – možná to nebyla správná optika, ale byly to naše brýle.“ Jinými slovy, nejde o to, jak se věci mají, ale nakolik naši interpretaci dokážeme vnutit jiným.

Anexe Krymu, sestřelení malajsijského letadla plného nizozemských turistů nad Ukrajinou, pokus otrávit v Londýně Skripalovy a teď totéž v případě Alexeje Navalného. Ve všech případech se Rusko chovalo a chová vůči postiženým zemím arogantně a diktuje si podmínky, za nichž je ochotno „spolupracovat“. Jednomu z jeho posledních zastánců, Německu, už zřejmě došla trpělivost.