Národní státy existují – historicky vzato – jen chvíli a mají poměrně „mělké kořeny“, což na druhou stranu neplatí o impériích či integračních uskupeních, která ve skutečnosti evropské historii dominovala a dominují. Co z toho vyplývá pro nás?
Národní státy existují – historicky vzato – jen chvíli a mají poměrně „mělké kořeny“, což na druhou stranu neplatí o impériích či integračních uskupeních, která ve skutečnosti evropské historii dominovala a dominují. Co z toho vyplývá pro nás?
Na 26. prosince připadá sedmadvacáté výročí rozpadu Sovětského svazu, události, o níž dvě třetiny Rusů v průzkumu veřejného mínění prohlásily, že jí litují. Přitom se většině vede výrazně lépe než tehdy. Proč tedy?
Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2017 vyvolala na české politické a mediální scéně mimořádnou vlnu zájmu. Pokusme se zamyslet nad tou její částí, ve které BIS konstatovala, že jsme cílem působení ruských hybridních strategií, a upozornila na jejich spojitost s interpretací moderních dějin.
Zatím vlastně o moc nikomu nejde, tedy kromě Ukrajiny. Rusové zakázali jejím lodím proplouvat pro ni veledůležitým průlivem, ale kromě politických důsledků to mezinárodní společenství nijak nezasáhlo. Jenže příklady táhnou. Co by se stalo, kdyby některý stát zablokoval Malackou či Hormuzskou úžinu?
Mezi Ruskem a Ukrajinou sice oficiálně válka vyhlášena nebyla, ale od anexe Krymu tomu tak de facto je. Bojuje se na pevnině a teď i na moři. Jaké mezinárodní normy zde platí a jak byly při nedělním střetu porušeny?
Putinův režim mění historii, podobně jako v sovětských dobách, na nástroj umožňující okázale demonstrovat národní jednotu a sepětí lidu s vůdcem, strážcem posvátného historického odkazu.
Po konci studené války panovala přesvědčení, že demokracie a tržní ekonomika jednou provždy zvítězily a svět se už od nich nikdy neodchýlí. Že to s tou demokracií nebude všude tak žhavé, se už prokázalo. Dokáže světové společenství udržet pohromadě aspoň ten kapitalismus?
Když 11. listopadu 1918 v 11:00 pařížského času zavládlo na západní frontě příměří, skončila nejstrašnější válka v dosud zaznamenaných dějinách. Zatímco státy Dohody tím dosáhly vítězství, Německo de facto uznalo svoji porážku. Trvalo však ještě několik měsíců, než se tak stalo de iure, a způsob, jakým bylo Německo přinuceno ke kapitulaci, byl prvním krokem na cestě k další válce. Po první světové válce se unisono celou Evropou neslo heslo „Už nikdy válku!“, což byla ta nejlogičtější reakce na právě skončené utrpení. Proč tedy k druhé válce došlo tak záhy? Proč se nepodařilo uzavřít mír pořádně? Důvodů je jistě celá řada, ale jeden možná stojí za zvláštní pozornost – dosáhnout míru, když už ne trvalého, tak alespoň dlouhodobého, je totiž mimořádně náročné. Proč?
Kdysi byla mocná Říše středu jedním z center světa a bezvýznamný, tehdy pro Číňany ničím zajímavý kontinent na západě jí nestál za pozornost. Evropské státy se ale postupně učily, jak získat vliv, moc i bohatství, a role se obrátily. Na počátku 21. století leccos nasvědčuje tomu, že se situace může opakovat. Ale v opačném gardu. Čína se, zdá se, z historie poučila. A Západ?
Během posledních sta let se politická mapa nikde neměnila tak často jako ve střední a východní Evropě. Sto let obnovené samostatné existence českého státu proto můžeme rovněž nazírat jako specifickou kapitolu vývoje evropského mezinárodního řádu. V našem prostoru nabýval podoby marného hledání mocensko-politické rovnováhy, kterou této části Evropy po staletí poskytovalo „Rakousko“. Z tohoto pohledu je zajímavé, že zatímco období dominance nacistického Německa a Sovětského svazu jsou vlastně uzavřena, meziválečné období a etapa po roce 1989 jsou aktivní a dokonce mají i některé shodné rysy.
Politický geograf UK FSV Praha a Metropolitiní univerzita Praha, pedagog a publicista.
Působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK.