„Na rozdíl od vůdců Západu pracují lídři zemí BRICS hlavami,“ zhodnotil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov výsledky jihoafrického summitu tohoto uskupení, během něhož bylo přijato šest nových zemí. Podle ruského tisku světová média dospěla k závěru, že summit skončil „politickým vítězstvím Ruska a Číny“. Tak si to rozeberme.

Pod vedením Sergeje Lavrova se ruská diplomacie změnila v propagandistický nástroj. Místo toho, aby diplomaté zdvořile naslouchali, komunikovali a analyzovali, plní zadané bojové úkoly.

Komentář Michaela Romancova: Jeden z nejvlivnějších ruských odborníků na současnou mezinárodní politiku Sergej Karaganov přichází s novým termínem v oblasti vojenské strategie: preventivní odvetný úder jadernými zbraněmi proti Západu. Tvrdí, že jen tak může Rusko zachránit svět, jen tak lze zabránit globální termonukleární katastrofě. Je přesvědčen, že Západ si netroufne jaderný úder opětovat.

Minulou sobotu se v Rusku něco stalo. Kdyby se jednalo o přírodní úkaz, tak bychom již touto dobou poměrně bezpečně věděli nejen, o co šlo, ale pravděpodobně i proč k tomu došlo. Měli bychom rámcovou představu o výši škod a sledovali bychom postup záchranných prací. Jenže v Rusku se nejednalo o přírodní úkaz, ale o dílo člověka. Dnešní pohled na to, co se vlastně událo a jaké to bude mít důsledky, se může zakrátko změnit. A možná i několikrát.

Komentář politického geografa Michaela Romancova: Každý, kdo měl ve škole zeměpis, ví, že mapa je model reálného světa, ale ne model dokonalý. Jde o model zmenšený, zevšeobecněný a vždy by se mělo jednat o model vysvětlený (minimálně má být uvedeno měřítko, případně zobrazení a další informace). Každý žáček by měl vědět, že autor mapy může některé skutečnosti zdůraznit a jiné potlačit, aby mapa byla přehledná. Jen tak totiž může sloužit svému účelu.

Je třeba změnit světový řád, západní dominance nepřinesla světu nic dobrého, zaznívá z Ruska. Výčet toho, na čem Západ nese vinu, je dlouhý a většina položek z něj je historicky nepopiratelná. A není ani tak důležité, že Východ včetně ruského impéria se vůči jiným zemím a národům často choval neméně krutě. Rozdíl je v tom, že na Západě se už začalo s reflexí temných stránek historie, zatímco z Ruska je zatím jen slyšet obviňování druhých. A mnozí nejen tam na to bohužel slyší.

Ze společné deklarace, na které se shodli diktátor Vladimir Putin s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem, to vypadá, že Rusko nezískalo vůbec nic. Sklání se teď Moskva před Pekingem? A vzniká tu nový světový pořádek? „Čína pod Si Ťin-pchingovým vedením už dávno není hráč, který by se primárně staral sám o sebe, případně o své nejbližší okolí,“ říká v rozhovoru a v podcastu politický geograf Michael Romancov.

Upřímně by mě zajímalo, s jakými pocity na moskevském letišti Vnukovo stoupal po přistavených schodech do Boeingu 747–400 společnosti Air China čínský lídr Si Ťin-pching. Když se otočil, aby svým hostitelům zamával na rozloučenou, tvářil se spokojeně. Stejně se však tvářil i Putin, když se se svým hostem loučil, navzdory tomu, že objektivně příliš důvodů ke spokojenosti neměl. Politici, podobně jako herci, se umí tvářit tak, jak situace vyžaduje.

Od ruského vpádu na Ukrajinu již uplynul rok a po celou tu dobu se řeší mimo jiné i to, co bude dál s Putinem. Pokaždé když to čtu nebo slyším, vybaví se mi otázky, které svého času s podobnou intenzitou hýbaly světem.

Od začátku ruského vpádu na Ukrajinu zní z řady míst Západu rozhořčená slova na adresu zemí, které se spolu s námi jednoznačně nepostavily na stranu oběti. Vždyť je to přece tak jasné! Cožpak to nevidí? Realita je velice prostá. Určitě to vidí a nejspíš ani nikterak netápou v tom, kdo je oběť a kdo agresor. V mezinárodních vztazích však vždy platilo, že vědět nebo vidět neznamená, že podle toho aktéři – zejména pak tzv. velmoci – budou i jednat.