Tohle téma rezonuje na českých sociálních sítích již od víkendu: Německo a Francie se prý prakticky tajně chystají vytvořit jakýsi superstát uvnitř Evropské unie, svým podpisem to lídři obou kontinentálních velmocí stvrdili 22. ledna.

Z dvaceti nejvlivnějších zemí jsou v první pětce hned tři evropské státy. Rusko je až desáté. Co musí Západ dělat, aby si své dominantní postavení udržel?

Národní státy existují – historicky vzato – jen chvíli a mají poměrně „mělké kořeny“, což na druhou stranu neplatí o impériích či integračních uskupeních, která ve skutečnosti evropské historii dominovala a dominují. Co z toho vyplývá pro nás?

Na 26. prosince připadá sedmadvacáté výročí rozpadu Sovětského svazu, události, o níž dvě třetiny Rusů v průzkumu veřejného mínění prohlásily, že jí litují. Přitom se většině vede výrazně lépe než tehdy. Proč tedy?

Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2017 vyvolala na české politické a mediální scéně mimořádnou vlnu zájmu. Pokusme se zamyslet nad tou její částí, ve které BIS konstatovala, že jsme cílem působení ruských hybridních strategií, a upozornila na jejich spojitost s interpretací moderních dějin.

Zatím vlastně o moc nikomu nejde, tedy kromě Ukrajiny. Rusové zakázali jejím lodím proplouvat pro ni veledůležitým průlivem, ale kromě politických důsledků to mezinárodní společenství nijak nezasáhlo. Jenže příklady táhnou. Co by se stalo, kdyby některý stát zablokoval Malackou či Hormuzskou úžinu?

Mezi Ruskem a Ukrajinou sice oficiálně válka vyhlášena nebyla, ale od anexe Krymu tomu tak de facto je. Bojuje se na pevnině a teď i na moři. Jaké mezinárodní normy zde platí a jak byly při nedělním střetu porušeny?

Putinův režim mění historii, podobně jako v sovětských dobách, na nástroj umožňující okázale demonstrovat národní jednotu a sepětí lidu s vůdcem, strážcem posvátného historického odkazu.

Po konci studené války panovala přesvědčení, že demokracie a tržní ekonomika jednou provždy zvítězily a svět se už od nich nikdy neodchýlí. Že to s tou demokracií nebude všude tak žhavé, se už prokázalo. Dokáže světové společenství udržet pohromadě aspoň ten kapitalismus?

Když 11. listopadu 1918 v 11:00 pařížského času zavládlo na západní frontě příměří, skončila nejstrašnější válka v dosud zaznamenaných dějinách. Zatímco státy Dohody tím dosáhly vítězství, Německo de facto uznalo svoji porážku. Trvalo však ještě několik měsíců, než se tak stalo de iure, a způsob, jakým bylo Německo přinuceno ke kapitulaci, byl prvním krokem na cestě k další válce. Po první světové válce se unisono celou Evropou neslo heslo „Už nikdy válku!“, což byla ta nejlogičtější reakce na právě skončené utrpení. Proč tedy k druhé válce došlo tak záhy? Proč se nepodařilo uzavřít mír pořádně? Důvodů je jistě celá řada, ale jeden možná stojí za zvláštní pozornost – dosáhnout míru, když už ne trvalého, tak alespoň dlouhodobého, je totiž mimořádně náročné. Proč?