24. 11. 2018
Po konci studené války panovala přesvědčení, že demokracie a tržní ekonomika jednou provždy zvítězily a svět se už od nich nikdy neodchýlí. Že to s tou demokracií nebude všude tak žhavé, se už prokázalo. Dokáže světové společenství udržet pohromadě aspoň ten kapitalismus?
Když 11. listopadu 1918 v 11:00 pařížského času zavládlo na západní frontě příměří, skončila nejstrašnější válka v dosud zaznamenaných dějinách. Zatímco státy Dohody tím dosáhly vítězství, Německo de facto uznalo svoji porážku. Trvalo však ještě několik měsíců, než se tak stalo de iure, a způsob, jakým bylo Německo přinuceno ke kapitulaci, byl prvním krokem na cestě k další válce. Po první světové válce se unisono celou Evropou neslo heslo „Už nikdy válku!“, což byla ta nejlogičtější reakce na právě skončené utrpení. Proč tedy k druhé válce došlo tak záhy? Proč se nepodařilo uzavřít mír pořádně? Důvodů je jistě celá řada, ale jeden možná stojí za zvláštní pozornost – dosáhnout míru, když už ne trvalého, tak alespoň dlouhodobého, je totiž mimořádně náročné. Proč?
Kdysi byla mocná Říše středu jedním z center světa a bezvýznamný, tehdy pro Číňany ničím zajímavý kontinent na západě jí nestál za pozornost. Evropské státy se ale postupně učily, jak získat vliv, moc i bohatství, a role se obrátily. Na počátku 21. století leccos nasvědčuje tomu, že se situace může opakovat. Ale v opačném gardu. Čína se, zdá se, z historie poučila. A Západ?
Během posledních sta let se politická mapa nikde neměnila tak často jako ve střední a východní Evropě. Sto let obnovené samostatné existence českého státu proto můžeme rovněž nazírat jako specifickou kapitolu vývoje evropského mezinárodního řádu. V našem prostoru nabýval podoby marného hledání mocensko-politické rovnováhy, kterou této části Evropy po staletí poskytovalo „Rakousko“. Z tohoto pohledu je zajímavé, že zatímco období dominance nacistického Německa a Sovětského svazu jsou vlastně uzavřena, meziválečné období a etapa po roce 1989 jsou aktivní a dokonce mají i některé shodné rysy.
V zaznamenané historii ještě nikdy nebyl svět tak propojený jako v současnosti. Díky změně, kterou přinesl rok 1989, jsme se mohli plnohodnotně zapojit i my a optikou mezinárodních srovnání je zjevné, že jsme uspěli. Česko je dnes bohatou a bezpečnou zemí s vysokou úrovní společenského rozvoje. Samozřejmě, že naše společnost má řadu socioekonomických a politických problémů, ale ty jdou primárně na vrub naší (ne)schopnosti lépe vybírat a efektivněji spravovat daně, účinněji vymáhat právo, spravedlivěji rozdělovat bohatství, ohleduplněji komunikovat či odpovědněji plnit povinnosti, než vnějším faktorům.
O nynějším Rusku. O Vladimiru Putinovi a jeho velmocenských ambicích. O boji s internetovými trolly. O vnitřních problémech Ruska. O tom, zda jsou vnitřní problémy Ruska důsledkem Putinovy politiky, nebo spíš její příčinou. V Zátiší budeme debatovat s Michaelem Romancovem, politickým geografem z Univerzity Karlovy a Metropolitní univerzity.
Že je Rusko nejrozlehlejší zemí světa, ví asi každý. Kvůli vysokému stupni centralizace politického i ekonomického života a rozdělení území na řadu časových pásem máme většinou tendenci ignorovat to, co se děje v oblastech ležících za Uralem. Ovšem v minulém týdnu na Dálném východě probíhalo gigantické vojenské cvičení „Východ 2018“ a ve Vladivostoku se konalo ekonomické Východní fórum. Ekonomové i bezpečnostní analytici tedy měli hned několik důvodů zaměřit pozornost i do oblastí „daleko od Moskvy“.
Od první republiky až do roku 1989 bylo v Československu naprosto standardní, že rozhodující část všech vydávaných novin byl takzvaný stranický tisk. Jediný deník, které takové označení ještě dnes snese, jsou Haló noviny, které od roku 1991 vyjadřují a hájí (údajně) levicová, antikapitalistická, antifašistická, antimilitaristická, prosocialistická a marxistická stanoviska KSČM. Fakt, že HaNo vycházejí tak dlouho, svědčí o tom, že svým čtenářům jsou schopny nabídnout to, co chtějí konzumovat a co nenaleznou nikde jinde. Kdo tedy jsou čtenáři HaNo a co hledají?
Zavádění nových cel ze strany USA bylo zatím směrem k Evropské unii spíše takovým škádlením, možnost zavedení vyšších cel na dovozy aut a jejich součástí by ovšem mělo citelné dopady, a to i na českou ekonomiku. Návštěva Jeana-Claudea Junckera ve Washingtonu hrozbu zatím pouze zbrzdila, řekl Jiří Schneider z Aspen Institute Central Europe v rámci projektu Alter Eko politickému geografovi Michaelu Romancovovi.
Politický geograf UK FSV Praha a Metropolitiní univerzita Praha, pedagog a publicista.
Působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK.