Rusko má čím dál větší ambice prosazovat svůj vliv a zájmy v nejrůznějších koutech světa. K tomu ale potřebuje nejen moderní fungující armádu (nakolik jí ta ruská skutečně je, teď ponechme stranou), ale především výkonnou ekonomiku. Ta – jak známo – nepředvádí nijak oslnivé výkony, v poslední době se však objevilo několik okolností, které mohou její kondici ještě zhoršit.

Česká republika se stala jedním z mnoha bojišť, kde se Kreml snaží udržet svůj upadající globální vliv. Interpretace výsledků druhé světové války je v našem případě zjevně nejslibnější kartou, proto je potřeba jí neustále čelit a ruský narativ uvádět na pravou míru. Od role, jakou během války postupně sehrál Sovětský svaz, až po fakta o podílu ostatních zemí na konečném vítězství nad německým nacismem a italským fašismem v Evropě.

Praze se říká „zlatá“, ale víte proč? Protože když se ráno 9. května od Berlína a Drážďan blížily tanky Rudé armády, vycházející slunce město svými paprsky pozlatilo a od těch dob se Praze říká zlatá! Pokud se vám to nezdá, máte sice pravdu – tento pochvalný přívlastek lze například najít už v písemnostech z doby panování Karla IV. –, ale tím to končí. Proč? Protože dějiny píší vítězové!

Rusko nás v tuto chvíli o suverenitu ještě nepřipraví. Nemůže ale nevidět, kolik aktivních jedinců, kteří by s chutí demontovali atributy právního, demokratického státu, u nás máme. Svými aktivitami se snaží docílit toho, aby jejich hlas (včetně toho z Pražského hradu) byl co nejvíce slyšet.

Vybudování novodobého impéria, jehož základy položil Lenin a dokončil jej Stalin, je bez ohledu na zbytečné ztráty a násilí stále mnohými v Rusku považováno za to nejdůležitější, co se ve 20. století událo. Kdyby Rusko bylo izolovaným ostrovem, mohlo by nám to být jedno. Jenže ostrovem není.

Pokud jsou zprávy z Číny správné, začínají se město Wu-chan a provincie Chu-pej, v níž leží, po dvouměsíční karanténě postupně vracet do normálního života. Problém však je, že zprávám přicházejícím z Číny se příliš věřit nedá. Odborníci to sice tvrdí již řadu let, ale nic z toho, na co upozorňovali a pro co trpělivě a pečlivě shromažďovali důkazy, nemělo takovou sílu jako epidemie koronaviru, se kterou se svět potýká.

Na prahu třetího týdne mimořádného stavu, kdy si někteří už zvykli na práci či studium z domova a ti v první linii vstřebali úvodní šok, si i Česko zvyká počítat mrtvé a uzdravené. Vše nasvědčuje tomu, že nás v současném režimu čeká ještě minimálně měsíc, a od toho, jak se u nás i v Evropě bude vyvíjet poměr mezi mrtvými a uzdravenými a zda se (ne)objeví vakcína, se bude odvíjet, jak dlouho tomu tak ještě bude. Je proto logické tázat se, co bude dál? Nikdo to neví a nikdo to vědět nemůže, protože ve hře je až příliš mnoho neznámých. Pokusme se však přesto do budoucnosti nahlédnout.

V krizi stoupá poptávka po silném vůdci. Byli jimi Martin Luther King či Mahátma Gándhí, ale také Hitler či Stalin. Co je vlastně nezbytná podmínka pro to, aby se z lídra nestal diktátor?

Je pochopitelné, že šířící se koronavirová epidemie zatlačila do pozadí většinu dalších důležitých témat a problémů, ale to neznamená, že se na mnoha místech světa nadále neodehrává spousta událostí, které mohou ovlivnit i nás. Jednou z těch, které by neměly zůstat stranou naší pozornosti, je současný politický vývoj v Rusku.

Bezpečnostní situace v Sýrii se opět zhoršila. Od března 2011, kdy vypukla (občanská) válka, již po „iksté“. O situaci budou dnes jednat ruský a turecký prezident, od září 2015, kdy se Rusko do konfliktu zapojilo, již po „ypsilonté“.