Třetí díl seriálu o mořích a oceánech: Radikální proměna mentální mapy byla jednou z mimořádně důležitých změn, které přinesl věk námořních objevů. Od antiky totiž Evropané chápali jako střed světa Středomoří – s důrazem na pozici a polohu Jeruzaléma a Říma. Způsob, jak Evropané vnímali okolí, nejprve změnili Osmané, když roku 1453 dobyli Konstantinopol a pak v 16. století postupně Egypt a dnešní Alžírsko. Stali se z nich sousedé Evropy na východě i na jihu.

Stane se z přejmenování pražského náměstí před ruskou ambasádou podobná kauza jako v případě Koněvovy sochy či uvažovaného pomníku vlasovcům? V Moskvě, ostatně stejně jako v Praze, si pochopitelně jsou vědomi skutečnosti, že přejmenování má jak symbolický, tak i politický rozměr. Zároveň se však nejedná o téma, které by v tento okamžik Rusko nějak zásadně iritovalo.

Druhý díl seriálu o mořích a oceánech: Úsek dějin zahrnující 15. a první polovinu 16. století, který bývá označován jako „věk zámořských objevů“, sice probíráme už na základních školách, ale mnohem větší pozornost bývá ve stejné době věnována probíhajícímu husitství a nástupu Habsburků na český trůn.

Druhý díl seriálu o mořích a oceánech: Moře je pro většinu z nás synonymem pro dovolenou, kdy si chceme užít pohodu a klid od práce. Navzdory přeplněným plážím a hotelům však většina lidí žijících v přímořských oblastech vnímá moře a oceány jinak. Česká republika patří k zjevné menšině zemí, které nemají přímý přístup k moři. Ze zhruba dvou set států, které je v současnosti možné lokalizovat na politické mapě světa, se to týká necelých 25 %. Většina členů mezinárodního společenství tedy přístup k moři má a tento fakt podstatně ovlivňuje jejich život, ostatně stejně jako náš. Proč?

Fyzická likvidace íránského generála Solejmáního vzbudila mimořádný ohlas. Je nepochybné, že americká akce měla vojensko-bezpečnostní rozměr a teprve budoucnost ukáže, o jak (ne)povedený krok se jednalo. Rozhodnutí jednat či nejednat je, zdaleka nejen v takto vyhrocených případech, vždy problematické a pokaždé se dostaví nežádoucí a nepředvídané negativní důsledky. Na tomto případě je však mimořádně zajímavé, zarážející a znepokojující, jakým způsobem se k problému postavil americký prezident.

Stejně jako dnes byl svět v roce 1932 plný problémů a výzev, z nichž některé již byly vidět, ale většina ještě ne. Jednou z nich, která se jako mimořádně naléhavá jeví i nyní, byla velká změna, kterou do politiky a médií přineslo rádio. Podobně jako internet v dnešní době umožnil technický prostředek politikům, bez prostřednictví novinářů, přímo komunikovat s obrovským počtem voličů. A využít se dá tato možnost různě: k zasypávání příkopů i rozeštvávání lidí.

Česko se zařadilo k zemím světa, které na vlastní kůži zažívají, jakých roztodivných podob může nabývat čínský zájem a co všechno jsou ochotni činit jeho různí exponenti. To, co se díky aktivitám investigativních novinářů či projektu Sinopsis podařilo veřejnosti přiblížit, je nejspíš jen zlomkem toho, co všechno a koho všeho si u nás už Čína dokázala koupit, zavázat či podřídit své kontrole.

Řeporyjský starosta Pavel Novotný hned od počátku nenaplnil základní předpoklad moderátorského tandemu pořadu 60 minut spočívající v tom, že se západní politik, zvyklý na kulturu dialogu a logickou argumentaci, nebude schopen vypořádat s pavlačovou úrovní pořadu.

Francouzský prezident je jedním z nejmocnějších lidí na světě. Stojí v čele jaderné mocnosti a stálého člena Rady bezpečnosti OSN, jeho veto může zablokovat řešení, či spíše debatu o řešení, libovolného problému, kterému světové společenství věnuje pozornost. Z české perspektivy, v níž do značné míry přirozeně jako politické „těžké váhy“ dominují americký, ruský a čínský prezident a z hlediska ekonomického Německo, to možná není zcela zjevné, ale je tomu tak. Neměli bychom proto přehlížet, že francouzský prezident jeví zájem o svět a má své představy, jak a kam by se (ne)měl ubírat. Právě v těchto dnech, kdy ve světě silně rezonují Macronova slova ze 7. listopadu, že se NATO začíná blížit stavu „mozkové smrti“, k tomu máme velmi dobrou příležitost.

Peking získává na svou stranu poměrně lehce řadu spojenců, neboť západních hodnot má nezápadní svět, Ruskem počínaje, zjevně plné zuby a myslí si, že s Čínou v zádech se mu bude „volněji“ dýchat. Je proto ochoten přistoupit na koncept lidských práv „s čínskými charakteristikami“. A co uděláme my?