Návrat ke spolupráci Spojených států a Evropy, který americký prezident Joe Biden naznačil na bezpečnostní konferenci v Mnichově, nese Moskva těžce.
Návrat ke spolupráci Spojených států a Evropy, který americký prezident Joe Biden naznačil na bezpečnostní konferenci v Mnichově, nese Moskva těžce.
Příznivci brexitu považují obnovu kontroly nad rybolovnými oblastmi, kde dosud mohli lovit rybáři z unijních zemí, za symbolické potvrzení návratu suverenity. Skotská vláda už dala najevo, že si nepřeje, aby válečná plavidla působila ve „skotských vodách a aby docházelo k zastrašování našich sousedů, přátel a spojenců v NATO“.
Moskva se urputně snaží budit dojem, že měla a má situaci na Kavkaze pevně pod kontrolou. Ve skutečnosti tam boje skočily ne tehdy, kdy chtěla ona, ale až v okamžiku, kdy Arménie už nedokázala vzdorovat. Co to pro Rusko může znamenat?
Peking se dotkl citlivého místa. „Způsob, kterým se vůdce (míněno Stalin a Mao Ce-tung) zachoval před sedmdesáti lety, napověděl, kde a proč jsou Rusko a Čína dnes,“ napsal think tank blízký tamní vládě. Kdyby se takto někdo proti sovětskému vůdci vymezil na Západě, strhla by se smršť. Vůči Číně, od níž by chtěla pomoc i podporu, je Moskva bezradná.
Největší slabinou této organizace by se mohla zdát skutečnost, že pět vítězů druhé světové války v ní dodnes může rozhodnout prakticky o všem. To, co nám ti velcí servírují, nám nemusí být vždy po chuti, ale jakékoli „menu“ je lepší než všeobecná zkáza, ke které by nutně vedl jejich střet.
Ruský prezident od počátku své kariéry v nejvyšších patrech ruské politiky věnuje zásadní pozornost „jihu“. Na jihu se mu totiž podařilo zastavit rozpad státu, ukázat, že je Rusko moderní a přívětivou zemí, zastavit agresi NATO a skoncovat se světovým prvenstvím USA.
Kreml se zřejmě rozhodl udělat jednou pro vždy pořádek v historii. Jeden z důvodů vcelku nepokrytě nastínil spolupracovník ruského prezidenta, který konstatoval, že během studené války část světa podlehla sovětské propagandě. „Ovládla mysl poloviny světa, a díky tomu se vzdělaní občané poloviny planety dívali na historii, na přítomnost a budoucnost našimi brýlemi – možná to nebyla správná optika, ale byly to naše brýle.“ Jinými slovy, nejde o to, jak se věci mají, ale nakolik naši interpretaci dokážeme vnutit jiným.
Anexe Krymu, sestřelení malajsijského letadla plného nizozemských turistů nad Ukrajinou, pokus otrávit v Londýně Skripalovy a teď totéž v případě Alexeje Navalného. Ve všech případech se Rusko chovalo a chová vůči postiženým zemím arogantně a diktuje si podmínky, za nichž je ochotno „spolupracovat“. Jednomu z jeho posledních zastánců, Německu, už zřejmě došla trpělivost.
Sice již nežijeme v dobách studené války, ale kvůli tomu, jak moc Írán stále vadí Američanům (a Saúdům), stoupá jeho přitažlivost v očích jejich soupeřů, zejména Ruska a Číny. Pozitivní zprávy, které z regionu v posledních dnech přišly, bychom neměli přeceňovat. Podívejme se proč.
Texty dvou autorů nejsou ničím výjimečným, ale pokud jimi jsou ruský a čínský velvyslanec ve Washingtonu, výjimečné to je. Druhého září, 75 let po tom, co byla na palubě bitevní lodi USS Missouri kotvící v Tokijském zálivu podepsána japonská kapitulace, kterou skončila druhá světová válka, byl výsledek jejich spolupráce publikován na webu Defense One.
Politický geograf UK FSV Praha a Metropolitiní univerzita Praha, pedagog a publicista.
Působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK.