Ruska bychom se měli začít bát, ale nikoli kvůli tomu, co je vidět. Proti jeho tankům, letadlům či raketám se lze efektivně bránit. Ale kvůli tomu, co vidět není a v čem je hlavní zdroj vnitřní síly Putinova režimu (a jeho přitažlivost pro postkomunistický prostor): neexistence demokratické diskuse a demokratických procedur, systematické potlačování opozice a falzifikování dějin.
Zásadním aspektem (ne)poskytnutí pomoci je položení otázek, respektive hledání odpovědí na tzv. tři „D“, tedy distance (vzdálenost), difference (rozdílnost) a dependency (závislost).
Dopady smírčí dohody mezi prezidentem Viktorem Janukovyčem a opozicí ukáže zejména to, jak neklidná bude na Ukrajině páteční noc. Ta ukáže, zda v zemi skutečně existují síly, které ji chtějí destabilizovat. „Teď je nejdůležitější, aby Ukrajina měla čas lízat si rány,“ říká pro iDNES.cz Michael Romancov, který přednáší politickou geografii na Univerzitě Karlově.
Ruský prezident Vladimir Putin možná nenese přímou odpovědnost za rozpoutání střelby v Kyjevě, ale jeho styl jak zahraniční, tak i domácí politiky je zásadním faktorem těchto otřesných událostí.
Dovedete si představit, že by se dnes konala olympiáda v Oranu nebo v Alžíru, ve Francii? Každé děcko školou povinné by řeklo, že to je nesmysl, neboť je vidět, že obě země leží někde jinde, stačí se přece podívat! Proč stejnou logiku nevidíme či nevyžadujeme od nejúspěšnější imperiální mocnosti, od Ruska?
O Rusku v pořadu Alter eko diskutovali politolog Michael Romancov a velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška.
Pokud všechny plány Vladimira Putina vyjdou, změní se Soči na něco, co bude připomínat cosi mezi Disneylandem a Monte Carlem. Má snad však takováto karikatura být skutečnou budoucností Ruska?
Nikoliv náhodou jsme zvolili hosta, který se na univerzitní půdě intenzivně zabývá politickou geografií a Ruskem. Z těžko čitelné dramatické situace na Ukrajině je totiž patrná touha řady místních obyvatel po skutečné nezávislosti země. A není to rozhodně poprvé. Je ovšem tato touha vůbec reálná? Do vysněné nezávislosti z jedné strany zasahuje Rusko. Ze strany druhé pak usiluje o vliv v téže zemi Evropská unie. Možná jde o provokativní a značně zjednodušující tezi, ale rozhodně není pravdou, že jen takzvaní „opoziční radikálové“ dnes odmítají příklon Ukrajiny k EU. Proč? Při pohledu do historie vůbec nejde o nový fenomén, neboť Ukrajina svou nezávislost i území ztrácela minimálně od roku 1917. Jedná se totiž o zemi, která se rozprostírá v naprosto strategickém pásmu, a to jak pro Rusko, tak pro klíčové státy Unie. K pochopení současného dění na Ukrajině je proto nutné nahlédnout alespoň na chvíli do historie. V mnohém do historie bolestně společné.
Ukrajinská opozice nepřijala nabídku vládních postů, s níž přišel prezident Viktor Janukovyč. Napětí v Kyjevě i dalších městech trvá. „Prezident pochopil, že situace je vážná,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz Michael Romancov, který přednáší politickou geografii na Univerzitě Karlově a Metropolitní univerzitě.
Komplexnost problémů, množství aktérů a protichůdnost jejich zájmů, ale zejména teritoriální i populační omezenost krizí, jako je ta syrská, nevedou k rychlému a efektivnímu nalezení kompromisu.
Politický geograf UK FSV Praha a Metropolitiní univerzita Praha, pedagog a publicista.
Působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK.