Ruský prezident pravidelně exceluje při utkáních Ruské noční ligy (NHL). Jednou nastřílí devět, podruhé osm branek. Jak to zvládá? Stejně jako „zvládá“ vše ostatní. Rusko se při tom ale dost často ocitá mimo hru.

„Není nic horšího, než když malý nebo středně velký stát leží na zlomové linii konfrontačně naladěných bloků a svým chováním vytváří pocit, že je dobrým herním polem, kde si to silní mohou takříkajíc rozdat,“ říká politický geograf Michael Romancov. Hlavním úkolem příští vlády podle něj bude jasně definovat pozici České republiky: „Jak v očích našich spojenců, tak potenciálních soupeřů.“

Vztahy mezi Ruskem a Evropskou unií kvůli vývoji ve vyšetřování explozí v Česku a v Bulharsku doznaly dalšího podstatného zhoršení. Jestliže se až dosud rozhodující části kritiky, osočování a zesměšňování „těšili“ Američané, teď je tomu jinak. Neměli bychom přitom ale zapomínat, jak si Rusko „vede“ v těch částech Země, kam zrovna není upřena pozornost médií a veřejnosti.

Velmoci mezi sebou po mnoha desetiletích opět soupeří o přerozdělení vlivu ve světě. Rusko je nejslabší z nich, hospodářsky upadá, kromě chřestění zbraní nemá co nabídnout. Střední Evropu ale pořád považuje za svoji doménu a nás za zemi s omezenou suverenitou. Je na nás, zda mu naplňování jeho velmocenských ambicí budeme usnadňovat, či naopak budeme transparentním spolehlivým spojencem v NATO a pevnou součástí EU. Víc dělat nemůžeme.

Na první zahraničněpolitické kroky Bidenovy administrativy začínají reagovat i ostatní mocnosti. Nedávná návštěva ruského ministra zahraničních věcí v Číně je toho dobrým příkladem.